Film Děti Nagana z roku 2023 byl natočen jako pocta a vzpomínka k historickému vítězství českých hokejistů v roce 1998 na zimní olympiádě. Bylo to šest let po rozpadu Československa v těžké době transformace ekonomiky, následné krize, pádu vlády Václava Klause a celkově v atmosféře blbé nálady, jak ji pojmenoval tehdejší prezident Václav Havel.

Češi potřebovali své sportovní hrdiny, když je politici totálně zklamali. A přesně to vystihuje film Děti Nagana, který si dal záležet na autenticitě té doby. Fungování typické rodiny, oblečení, stále ještě typické zábavy dětí na ulici a o zprostředkování naděje, že bude lépe.

Právě to byl hnací motor celé generace lidí narozených v 70. a 80. letech, kteří nejvíce prožívali ve školách a v práci u televizních obrazovek hokejové štěstí, po kterém se skandovalo Hašek na Hrad!

Tedy přesně to, co si generace narozená v 90. letech a dále po roce 2000 vůbec nepamatuje a tak si při vzpomínání lidí 40+ jen tiše představovala, jaké to asi bylo.

Vzpruha pro generaci Z

No takové, jako jsme si to prožili letos. Proto najednou se spontánně začalo používat nové slovo Pragano. Vystihuje totiž přesně to, co společnost a především generace Z potřebuje. Zažít aspoň chvíli pocit štěstí, hrdosti a velkou silnou společnou vzpomínku, která se bude prolínat touto generací.

Ti lidé 40+ už si své Nagano prožili. To mladí o tom doteď jen poslouchali. A konečně si to mohli zažít na vlastní kůži.

A to je dobře!

Generace Z, tedy lidé narození mezi lety 1997 až 2012, patří mezi generaci lidí, která má již jiné priority než jejich předchůdci. Zároveň nevidí příliš „světlo na konci tunelu“.

K vlastnímu bydlení je cesta složitá, nároky společnosti velké. Zároveň střet generací. Ta starší „budovatelská“ má pocit, že pracovala od rána do večera za málo peněz a ti mladší by měli chtít to samé. Jenže ta to samozřejmě nechce. Už vidí priority jinde.

Zároveň je to generace, která otevřeně o důchodu říká, že ho mít nebude. V podstatě jsou to lidé, kteří by měli jako nastupující hlavní pracující generace posunout Česko o velký kus dopředu. Měla by být tahounem transformace ekonomiky od nízké přidané hodnoty k té vyšší. To chce všeobecnou shodu, motivaci, vůli a hrdost. Chtít rodnou zemi někam dál posunout…

Jenže realita je spíše někde jinde. A viděli jsme to i ve sportu. Vítězství fotbalistů a hokejistů v 90. letech a na přelomu milénia tvořili party těch, kteří začali sportu holdovat na přelomu 70. a 80. let a toužili po zahraničním angažmá. To je pak posunulo dál a projevilo se to na mistrovských šampionátech.

Hubené roky bez výher

Pak přišel obrovský útlum a poslední úspěchy datujeme do roku 2012. Zlato jsme naposledy získali v roce 2010, bronz dvakrát v 2011 a 2012. Pak svitla naděje až po deseti letech – bronz 2022.

To je strašně dlouhá doba bez výrazného úspěchu pro hokejovou zemi typu České republiky.

Proto se ihned objevila přání, aby šampionát se do Česka vrátil dříve než po deseti letech, jak bývá obvyklé. Už jen díky tomu, že Češi umí vytvářet návštěvnické rekordy a udělat opravdu obrovsky pozitivní atmosféru.

Navíc Praha má velkou arénu s velkou kapacitou hlediště. Ostrava už je na tom hůř. Stížnosti na ostravskou halu byly poměrně četné, také po šampionátu zřejmě zavře své brány pro hokejová utkání a uvažuje o výstavbě nové haly úplně někde jinde.

Brno, to je to město budoucnosti

Naopak po dvaceti letech po Praze konečně staví svoji novou hokejovou halu Brno. To se ihned přihlásilo, že by chtělo hostit mistrovství světa v hokeji. Pokud by v lepším případě Česko získalo šampionát po deseti letech, byla by to dlouhá doba pro premiéru nové haly na mezinárodní úrovni. Tudíž se v úvahách rýsuje několik možností.

Šampionát znovu chce pořádat Slovensko. To řeší potíže s hokejovými stadiony. Ten v Bratislavě je zastaralý s malou kapacitou, to samé v Košicích. Proto jednou z myšlenek je, že by šampionát pořádalo Slovensko s Českem. Hrálo by se v nových halách v Bratislavě a v Brně.

Slovensko teoreticky může získat pořadatelství nejdříve v roce 2029. Příští rok se hraje ve Švédsku a Dánsku, poté ve Švýcarsku (2026), Německu (2027) a Francii (2028).

Pokud by tato koncepce vyšla, že by Slovensko mělo zájem uspořádat šampionát s Českem a vybralo by si města Bratislava a Brno, bylo by to z českého pohledu zajímavé.

Praha by najednou byla ve stínu, naopak Brno v popředí. Tím by se druhé největší město Česka mohlo vzchopit a dospět. Zatím stále působí jako ten menší bratr mezi dvěma silnými sourozenci, tedy Prahou a Vídní.

Navíc by to mohlo vyhovovat i Bratislavě, která je více „prozápadní“. Navíc vzdálenost mezi Brnem a Bratislavou je jen 130 kilometrů. O to zajímavější…