Zprávy Analýzy Rozhovory Názory Reportáže Podcasty
Rozpad Československa začal už v roce 1990 „pomlčkovou válkou“
Grafická mapa rozpadu Československa

Bouřlivý rok 1989 skončil a následný rok 1990 byl o debatách o společném demokratickém státu. Nakonec proběhl rozpad Československa.

Prezidentem byl Václav Havel a stát měl federativní uspořádání. Jmenoval se Česká a Slovenská Federativní Republika (ČSFR). A to od 23.4.1990 až do 31.12.1992.

Vše bylo výsledkem tzv. „pomlčkové války“, kdy bylo nutné změnit název z Československé socialistické republiky (ČSSR), avšak kvůli slovenské straně nebylo možné vypustit jen slovo „socialistická“ a bylo nutné více zvýraznit existenci Slovenska. Navíc i oficiální název schválený ústavním zákonem federálního shromáždění byl v obou jazycích (v češtině i slovenštině) pravopisně nesprávný.

1990: Pomlčková válka

Demokratizující politický proces v Československu zvýraznil rozpory v obou částech federace. Přestože po reformě kvůli bouřlivému roku 1968 se Československo stalo federativní republikou, v názvu ani prakticky se to až do roku 1990 nerealizovalo. Obě republiky měly své vlády i národní rady, ale centralistický socialistický stát existoval stále.

To se začalo měnit na sklonku zániku Československa. Obě politické reprezentace v obou republikách měly totiž jiné představy o dalším vývoji země.

Už v roce 1990 se objevila na stole otázka vztahu Čechů a Slováků ve společném státě. Česká společnost byla zaskočena přístupem slovenské společnosti, která se emancipovala natolik, že v Praze na to nebyli připraveni.

Ovšem byly dva přístupy: společenský a politický. V prvním případě slovenská veřejnost usilovala o rovnoprávně postavení, v tom druhém ale šlo o radikalizaci a o hru podle svých pravidel. Slovenští politici toužili mít své politické hřiště a svá pravidla hry. Federace je najednou svazovala.

Přestože každá z republik měla svou vládu i premiéry a poslance, Československo zastupovala federální vláda. A i když byla složena jak z českých, tak i slovenských ministrů, zejména na Slovensku ji začali torpédovat tamní politici.

A jak byla slovenská pozice radikálnější, tak česká byla agresivnější. Češi měli pocit, že Slováci nemají vděk za uplynulá desetiletí, kdy docházelo k ekonomickým transférům z České republiky do Slovenské republiky. Naopak Slováci měli pocit, že jsou podřízeni a že bez Čechů by se naopak měli ještě lépe.

1991: Václav Havel připouští rozpad Československa

Václav Havel v únoru 1991 připouštěl, že rozpad Československa skutečně může konat. Ale nevěřil tomu. „Prožíváme velmi těžké období, kdy dva národy spojené – přes svou rozdílnou historii a rozdílné podmínky vývoje – v jednom státě hledají základ a formu společného soužití,“ řekl pro Respekt československý prezident.

Prezidentem zůstal do července 1992, kdy červnové volby toho roku ukázaly, že Československo míří k rozdělení.

Ve společnosti panovala – a trvá to prakticky dodnes – atmosféra hledání viníka rozpadu federace. Jisté je, že Slováci Václava Havla za prezidenta nechtěli. Vždyť v prosinci 1989 byl druhým kandidátem Alexander Dubček. Václav Havel byl kandidátem Občanského fóra (OF), které v Česku hrálo významnou roli v polistopadové politice.

„Pocit, že jsem pohřbil Masarykovu republiku, rozhodně nemám. Já dělal naopak vše, co jsem uměl, aby vydržela. Možná jsem to mohl dělat lépe,“ komentoval to později pro Respekt. A věřil, že pokud vzniknou dvě demokratické republiky, nemusí být rozpad fatální.

Po prvotním šoku převládla i v České republice atmosféra smiřování s rozpadem Československa a po volbách z června 1992, kdy zvítězila Občanská demokratická strana (ODS) Václava Klause a na Slovensku Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS) Vladimíra Mečiara, bylo už zřejmé, že v následujících měsících se bude rozhodovat, jak federaci „rozpusit“.

Volbami v roce 1992 definitivně skončila éra hnutí typu českého Občanského fóra a slovenského Veřejnosti proti násilí (VPN), když ODS se odtrhla (vznik duben 1991) od OF a HZDS (vznik duben 1991) od VPN. Vznikla stranická politika.

1992: Klausova ekonomická reforma

V roce 1991 a 1992 země žila především politickými kauzami, avšak veřejnost už požadovala nějakou ekonomickou transformaci, resp. aby se už konečně měla lépe. Bylo nutné naplnit představy revoluce v Listopadu 89, přestože prakticky nikdo nevěděl, co si pod tím představit.

Původně šlo o svobodu vyjadřování, o konec represí komunistického režimu. Zároveň v Československu stále byla přítomna vojska Varšavské smlouvy (odchod červen 1991), resp. už jen Sovětského svazu, který se samotný zmítal v problémech (zánik SSSR v prosinci 1991).

Do čela OF a potažmo do federální vlády se prosadil Václav Klaus. Lídr Občanského fóra Václav Havel už byl prezidentem a do „hradního křídla“ se přesunula podstatná část spolupracovníků Havla i část tzv. chartistů.

Federálním předsedou vlády do voleb roku 1992 byl Slovák Marian Čalfa. Václav Klaus federálním ministrem financí. Naopak v české vládě byl premiérem Petr Pithart a ve slovenské nejprve Vladimír Mečiar (do roku 1991) a poté Ján Čarnogurský do roku 1992.

Vítězové voleb 1992: Klaus a Mečiar

Jak Klaus, tak Mečiar už odmítali jít po červnových volbách 1992 do federální vlády a každý se stal předsedou vlády své země, tedy České republiky a Slovenské republiky. Federálním premiérem byl jmenován Jan Stráský z ODS a úkolem federální vlády bylo v podstatě jen Československo uřídit do zániku.

Hlavní otěže politické moci měli Klaus a Mečiar. Československo od července 1992 bylo už bez prezidenta. Václav Havel abdikoval na základě vývoje po volbách.

Václav Klaus jako federální ministr financí začal připravovat ekonomickou reformu. A právě i na ní ztroskotal další osud Československa. Klaus prosazoval transformaci postavenou na privatizaci státního majetku a plné deregulaci trhu. Pro veřejnost to byl šok. Mluvilo se o „utahování opasků“ či „o léčbě šokem a Klausem“.

Do toho se rozpadl trh RVHP (zánik červen 1991), neboli ekonomický blok východní Evropy navázaný na Sovětský svaz. Vznikl jako reakce na západní EHS, z kterého později vznikla Evropská unie.

Média: rozpad federace bude

Česká média už před volbami 1992 začala připravovat veřejnost na rozpad Československa a mnohá z nich navázaná na tehdejší ideový proud ODS a pravice obecně už počítala se zánikem federace. Což se projevovalo zejména v názorové části médií a rezonovalo to i v tehdejší Československé televizi i v Československém rozhlasu. V té době ještě moc soukromých médií nebylo (ani rádia, ani televize).

Novináři rozpad Československa přirovnávali k historickým událostem (což určitě bylo) a hledali paralely v české historii. Nebylo tak divu, že někteří autoři si vypomáhali Mnichovem či Bílou horou. A jedním dechem orodovali, aby oba národy v samostatných státech k sobě co nejrychleji našly cestu.

Přestože nebylo bezprostřední nebezpečí, že by na území Československa vypukla občanská válka, západní Evropa s ohledem na události na území bývalého Sovětského svazu i bývalé Jugoslávie byla obezřetná. Válku ve středu Evropy blízko Německa a Rakouska si nikdo nepřál.

Jak v jednom z posledních rozhovorů po letech poslední federální premiér Jan Stráský přiznal, zejména Velká Británie se obávala válečného konfliktu.

„Anglický premiér si mě pozval, abych mu řekl, jestli už bude válka. Evropa z nás byla po zkušenosti z Jugoslávie zděšená a nevěřila, že to dokážeme bez boje. Byl to spíš boj o to, aby boj nebyl,“ řekl v roce 2018 v rozhovoru pro E15.cz Jan Stráský.

Rozpadu Československa nakonec došlo, jak je známo. V červnu 1992 po volbách bylo už jasné, že k rozdělení dojde. Jen se začaly hledat cesty…

Přihlásit přes Seznam

Regiony

Tip od MEDIASHOW:

Doporučujeme

Tip od MEDIASHOW:

Reklama

Reklama

Reklama

Reklama

Reklama